Nejprve bych rád napsal něco krátce k historii celého objektu. Nejstarší historie dolu Michal sahá až někam k roku 1842, kdy na tomto místě - v Michálkovicích - bylo započato s hloubením dvou jam. První z nich, jáma Ferdinand, zanikla v 80. letech 19. století. Druhá jáma byla nazvána jáma Michal podle zesnulého c. k. dvorního rady Michaela Laiera. V roce 1856, kdy důlní podnikání ve státní režii vykazovalo značné ztráty, koupila důl společnost Severní dráhy Ferdinandovy, která postavila a provozovala železnici vedoucí z Vídně přes Ostravu k polským solným dolům. Ve vlastnictví této společnosti zůstal důl Michal až do znárodnění v roce 1945, kdy byl začleněn do koncernu Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly, n. p. V roce 1946 byl důl přejmenován podle sociálně demokratického poslance rakouského říšského sněmu Petra Cingra. V rámci prováděné restrukturalizace těžkého průmyslu důl Petr Cingr ukončil ke 30. květnu 1993 těžbu. Poslední klec vyjela na záložním těžním stroji 2. června 1994. V roce 1995 bylo dokončeno zasypání těžní jámy. Ještě v průběhu útlumových prací, v roce 1994, převzalo celý areál Ministerstvo kultury České republiky, které zde zřídilo Průmyslové muzeum v Ostravě, později sloučené s Památkovým ústavem v Ostravě.

Nyní k samotné prohlídce… Expozice je zde vedena rozhodně zajímavým a netradičním způsobem a to tak, že procházíte přesnou trasou, jež po dlouhá léta dennodenně absolvovali tisíce horníků na své šichtě. Na úplném počátku trasy jsme byli seznámeni se způsobem těžby uhlí obecně a s historií dolu. Poté již přišla na řadu samotná prohlídka Jakožto „horníci, jež přišli právě na šichtu“ jsme tedy nastupovali naši směnu příchodem do známkovny. Každý, kdo pracoval pod zemí, si zde vyzvedl svou osobní známku s číslem (vystaveny na panelech v šatně), jež se lišily jednotlivými barvami a tvary a to podle směny a profese (specializace) horníka.

Pomyslně jsme tedy nafasovali svou známku a šlo se do šaten – mimochodem úchvatné prostory, kde pod střechou visí stovky háku s obleky (zobrazeny na fotografiích v galerii)! Zde se horníci převlékli do tzv. fáraček (hornický oděv). Každý pracovník měl přidělené dva řetízky (v hornickém slangu označované jako háky), jeden pro čisté, civilní šaty a druhý pro špinavé pracovní šaty. V řetízkových šatnách byly fáračky zavěšeny v prostoru, který byl dobře větrán a v zimě dokonce vytápěn, takže mohly lehce uschnout. Součástí těchto šaten byla i rozsáhlá koupelna, kde se horníci po šichtě myli. Nahoře v šatně byl malý balkónek, kam se ženy, jež pracovali na dole jako kuchařky a vařili horníkům kávu a polévku (podávala se zdarma v celém objektu), chodili na převlíkající se horníky dívat … :)  Kapacita šaten a koupelen byla při přestavbě projektována pro 1512 horníků. V průběhu doby ale počet zaměstnanců značně kolísal a zejména v druhé polovině 20. století převyšoval dvojnásobně původně plánovaný stav.

Každý, kdo pracoval v podzemí, musel být před sfáráním do dolu dvakrát zaregistrován. Nejprve byl zaregistrován ve známkovně tím, že si vyzvedl svou známku a potom se musel nahlásit svému důlnímu dozorci – tzv. „štajgrovi“. Štajgr si zapsal všechny pracovníky, kteří spadali pod jeho dozor, a přidělil jim denní pracovní rozkazy. To vše se odehrávalo v dalším místě prohlídky, v tzv. cechovně. V této místnosti býval umístěn pro věřící také malý oltář se svatou Barborou - patronkou všech horníků.

Poté jsme se s denním rozkazem vydali po schodech směrem k lampovně… Zde byla pro horníky zajímavá fáze před sfáráním. Cestou fasovali jídlo - hutnou a výživnou polévku a tak ti, jež chtěli ušetřit za jídlo v kantýně se nacpali polévkou a svačinami ještě z domu (polévku brali také v bandaskách do podzemí). Následovalo poslední mezipatro schodů před lampovnou, kde je dodnes celé schodiště černé. A od čeho to? Od tohoto místa v dole už platil přísný zákaz kouření. Vzhledem k tomu, že drtivá horníků byla silnými kuřáky, na tomto místě žvýkali ještě narychlo před sfáráním tzv. „bago“, aby zahnali na dobu sfárání absťák po nikotinu. Bago bylo náhražkou tabáku - jen se žvýkalo v ústech a pak vyplivlo na zem. Kuriozitou bylo, že když na šachtu přišli nováčci, kteří bago ještě neznali a po rozžvýkání „bago“ polkli, tak pak nevěděli, jestli nejprve „horem anebo dolem“ :) Často se to vše odehrálo v té rychlosti přímo před ostatními horníky na místě, jež z toho měli neuvěřitelnou legraci :)  Po tomto vtipném intermezzu jsme se dostali pak do lampovny.

Na tomto místě si horník vyzvedl osobní svítidlo, zvané lampa. Lampa, tzv. „horníkovy oči“, musela být při vydání horníkovi nabita tak, aby vydržela svítit nepřetržitě 24 hodin. Manuálně pracující, jako byli horníci, vozači, kolejoví pracovníci atd. používali většinou ruční lampy zvané „kýbl“, ale štajgři a ostatní technický personál používali tzv. „benzinky“, které zároveň sloužily ke zjišťování přítomnosti a koncentrace důlních plynů (metan, CO a CO2). Trhací práce, uvolňování horniny pomocí trhavin (např. při ražení důlních chodeb) nemohly být prováděny, dokud štajgr nezkontroloval „benzinkou“ stav důlního vzduchu a nevyloučil koncentraci metanu, která by mohla vést k výbuchu v dole.  Na přelomu 19. a 20. století, před vynálezem „benzinky“, se používali ke zjišťování přítomnosti důlních plynů malí ptáci (kanárci, čížci), myši a další drobní hlodavci. V padesátých letech byly potom ruční lampy nahrazeny „hlavovkami“ a „benzinky“ interferometry.

Po fiktivním vyzvednutí lampy jsme pokračovali na těžní věž, jež je dominantou dolu Michal (vysoká 41,5 m). Důležitou součástí těžní věže jsou nástupní plošiny pro horníky i vozíky na uhlí. Pro převoz  materiálu se používala čtyřetážová a pro mužstvo tříetážová klec. Klec byla konstruována pro 42 lidí, tj. 14 lidí do každého patra. První nástupní plošinu tvoří tzv. „náraží“, kde jsou do klecí naráženy vozíky na uhlí; odtud název. Rozměrný důlní materiál (roury, důlní lokomotivy apod.), byl zavěšován pod klece. Jáma měla 19 pater a od povrchu po jámovou tůň měřila 670 m.  Do těžní budovy vstupují tři mosty: jeden slouží pro přechod mužstva z administrativní budovy k náraží a další dva spojují těžní budovu s třídírnou uhlí. Plně naložené vozíky procházely po tzv. „plném mostě“ od jámy do třídírny uhlí. Poté, co zde byly vyprázdněny, se vracely po tzv. „prázdném mostě“ zpět k náraží. K vybavení jámy patřilo také tzv. „lezní oddělení“, tj. soustava žebříků z nejspodnějšího patra až na ohlubeň (místo, kde jáma vyúsťuje na povrch). To byla úniková cesta horníků v případě mimořádné události.V současnosti je jáma v plné hloubce zasypána směsí cementu a popílku.

Závěr prohlídky je pak věnován strojovně – snad nejzajímavější část prohlídky. V budově strojovny a kompresorovny jsou umístěny stacionární stroje nezbytné pro provoz dolu. Strojovna byla vybudována během rekonstrukce celého objektu v letech 1912 – 1915 a demonstruje tehdejší ideu moderního vzorového dolu na elektrický pohon. Poprvé v dějinách ostravského revíru byly všechny důležité povrchové stacionární stroje plně elektrifikovány a umístěny v jedné velké prosklené hale – spousta fotografií strojů je umístěn v naší galerii. Objekt stojí vzhledem ke svým rozměrům a nebezpečí poklesů z poddolování na mohutných železobetonových základech. V této budově nalezneme dva těžní stroje v samostatném oddělení, dále dva pístové kompresory, dva turbokompresory a dva elektrické rotační měniče (většina z nich byla vyrobena v roce 1912). Součástí vybavení strojovny jsou také dva mostové jeřáby vyrobené Vítkovickými železárnami v roce 1912.

Prohlídkou strojovny pak skončila celá naše prohlídka, z níž jsem byl v závěru velice nadšen a unešen! Celá trasa trvá cca 2 hodiny a pro Ty, jež mají zájem o industriální památky, či jsou dokonce z Ostravy a tuto památku ještě neměli tu možnost navštívit, ji vřele doporučujeme!  Mimořádná historická hodnota dolu Michal pak nespočívá pouze v architektonické kvalitě původních staveb, ale  také v původním autentickém zachování celého areálu včetně technického vybavení a kvalitních řemeslných detailů, tak jak bylo místo horníky po posledním vyfárání opuštěno.

Pt