Článek Fárání na dole Doubrava (03.01.2010)
Vstup do galerie
První naše "opravdové" fárání proběhlo na dole Doubrava v roce 2007. Na tomto blogu se vám budeme snažit popsat, jak celé fárání proběhlo, co zajímavého jsme viděli, a také vyjádřit naše pocity z této akce. Samozřejmě je blog propojen s fotogalerií z tohoto dolu, který dnes již neexistuje. Důl Doubrava byl nejstarším dolem z oblasti Orlové, Doubravy, Poruby a Lazů. První zmínky o dole se datují už od roku 1822, kdy byla vykopána šachtice "Versuch" (pokus). V roce 1845 bylo Doubravské důlní pole prodáno Rotschildovi, a tím začal katastr Doubrava hrát...
Když fárání, tak se vším všudy. Důl Doubrava je, teda teď už spíš byl, kousek od dolu Armáda u Karviné. Protože ranní šichta začíná na dole už v šest hodin ráno, i já byl s mým průvodcem panem Mirek domluvený na šest hodin v jeho kanceláři. Abych mohl být v dohodnutý čas na dohodnutém místě, musel jsem vstávat v sobotu v pět ráno. Ráno bylo krásně, ale celkem zima, přeci jenom byl teprve začátek jara. Ranní sluníčko nádherně osvětlovalo okolní krajinu a důl Lazy, kolem kterého jsem projížděl, vypadal skoro až idylicky. Pak jsem si uvědomil, že mi vlastně může být jedno jestli svítí slunce nebo ne, protože stejně budu fotit hluboko pod zemí a žádné sluneční paprsky ke mně nemůžou proniknout.
Těsně před šestou jsem dorazil na místo. Pan Mirek už na mě čekal, a dokonce si pro mě připravil malé překvapení- tím bylo kompletní hornické oblečení. Hodil jsem na sebe hornické trenky, ponožky, fáračky, košili a vaťák. Dole zbyly ještě dva opasky. Jedním jsem si stáhnul fáračky, protože byly tak o čtyři čísla širší, ale pořád tam byl ještě pásek navíc. Pan M mi řekl, ať si vezmu i ten druhý, že si na něj připnu kyslíkovou masku a hornickou lampu. Jde vidět, že nejsem od fochu, protože mě vůbec nenapadlo, že to budu potřebovat. A přitom bez těchto dvou důležitých věcí dolů sfárat nemůžete. Přibral jsem hornickou helmu a rukavice a vyrazili jsme ven.
Na dvoře jsme sedli do auta a jeli směrem na důl Armáda. Divil jsem se proč jedeme právě na Armádu, ale můj průvodce mi vysvětlil, že jáma Doubrava je právě v režimu útlumu a bude se zasypávat. Dole se však pořád těží a jede plný provoz. Horníci z Doubravy teď fárají z Armády a hornickými vláčky dojedou dolem až na čelbu v Doubravě. Většina dolů je v podzemí propojena štolami. Na Doubravě se už všechno zavřelo a funguje jen těžní věž a elektrorozvodna. Cestou jsme projížděli kolem přeplněného parkoviště u Armády a pan Mirek mi řekl, že navíc sebou bereme dva horníky a jednoho technika, kteří budou dělat nějaké údržbové práce dole v jámě.
Dojeli jsme na Armádu a já koukal na rozsáhlost celého areálu. Udělalo to na mě ohromný dojem. Součástí dolu byla (teď už zrušená) koksovna, jejíž rozpadající se budovy by stály za nejednu fotku, ba i za samostatnou návštěvu. Uvnitř areálu je spousta kolejí a panoval tu čilý ruch. I když byla sobota ráno, všude projížděly malé důlní vláčky, které byly naloženy různým důlním vybavením. Počínaje dřevem, přes hajcmany až po ocelové pneumatické zvedáky, které se používají na podpírání stropů při těžbě. Všude, kam se člověk podíval, bylo tolik železa, že by nejednomu sběrači srdce zajásalo a ve sběrnách by za to obdržel hotový majland.
Projeli jsme celým areálem a zaparkovali u hlavní budovy, která se přede mnou majestátně tyčila. Dle informací od pana M je důl Armáda jeden z největších dolů u nás. Vystoupili jsme z auta a už na nás čekali horníci. Nestáli tam ale dva, jak si pan M myslel, ale byli rovnou tři. „Neměli jste dneska být jenom dva?“, zeptal se pan Mirek. „Né šéfe, vždyť jste říkal, že tam je práce pro tři“ odvětil dobromyslně horník, kterému říkali Francek. Horníci už byli kompletně připraveni a měli i „odpíchnuto“, ale my s panem Mirkem jsme museli jít nafasovat baterku a kyslíkovou masku. Cestou si pan Mirek vzdychl a řekl “Během týdne pomalu nemůžu sehnat lidi, ale když je víkendová šichta, tak jich přijde více.“ Důvod je jednoduchý, přes víkend se dělají spíše lehčí údržbové práce a je samozřejmě víkendový příplatek, proto ta zvýšená hornická pracovní aktivita.
Stoupali jsme hlavní budovou dolu Armáda po úzkých schodech do Lampovny, podle pana Mirka je Armáda ,,šachtou tisíce schodů". Dojeli jsme do třetího patra a byli jsme na místě. Do Lampovny se vstupuje přes jednosměrné otočné dveře a při vstupu dovnitř jsem byl překvapen množstvím hornických lamp, které zde byli. Přibyly zde také lampy z dolu Doubrava, takže v úhledně vyrovnaných nabíjecích policích stálo kolem 1500 hornických lamp. Tato lampa vydrží svítit až 12 hodin a navíc splňujidentifikační funkci. Když nafasujete lampu, přiložíte jí baterkou ke čtečce a v tu chvíli jste vedeni v evidenci a ví se, že se nacházíte v dole. Při odchodu, kdy lampu vracíte vás systém vyhodí z evidence. Pokud se stane, že lampu nevrátíte, ihned se po vás vyhlásí pátrání, zda-li se vám něco dole nestalo. V lampárně jsme nafasovali rovněž kyslíkové masky a pan Mirek vzal i přístroj na měření metanu, sice na Doubravě metan není, ale bezpečnost je na šachtě tím nejdůležitějším faktorem. Pokračovali jsme nízkou dlouhou chodbou, kudy chodí horníci k výtahovým klecím a cestou jsme prošli kolem výdejny svačin. Byli jsme tu už pozdě, proto na nás žádná svačinka už nezbyla. Pan Mirek mi ještě ukázal prostor výtahovny, byla to obrovská hala, ve které uprostřed stály výtahy s klecemi pro horníky. Věž s výtahy pro uhlí je umístěna o pár desítek metrů dál. Celý tento prostor byl opravdu impozantní, výška haly byla jistě přes 25 metrů.
Vrátili jsme se k autu a spolu s horníky nasedli a jeli na důl Doubrava, kde byl cíl naší dnešní cesty. Kousek od auta byly na velké hromadě poskládány velké elektromotory. Zeptal jsem se proč, jsou ty elektromotory venku, když tam jistě zreznou. Pan Mirek mě ujistil, že se to nestane, protože jsou vodotěsné. Opět se ukázalo, že je tu spousta věcí o kterých nemám ani tuchy. Cestou na Doubravu jsme jen tak tlachali a Francek si posteskl „Ta moja, ráno bručela, jak to že zase musím do roboty. Já na to řek, že nemůžu nechat chlapi ve štychu a navíc, že prachy se vždycky hodí. Ona hned kontrovala, že bych aspoň jednu sobotu mohl zůstat s ní doma. Ale novou sukni to bys chtěla že? A tím ji došli argumenty a naše debata skončila.“
Projížděli jsme kolem velkého terénního vozu, které stálo zaparkováno u dolu Armáda u cesty na Doubravu. „Tady v tom autě sedí celou šichtu jeden člověk z ochranky a hlídá všechny, kdo tudy projíždí. Vždycky půl šichty na jedné straně a půl na té druhé. To by mě teda nebavilo.“ řekl druhý horník. Zeptal jsem se proč tam sedí a on pokračoval “všude v okolí je spousta železa a kdyby to OKD nehlídalo, tak nám to tu cikáni rozeberou pod rukama. Jednou se bourala stará ocelová hala a v rámci úspor tam nechali většinu železných konstrukcí, aby to rozebrali sběrači. Slyšel jsem že tam dokonce měli pořadník a stáli v řadě, aby se nepředbíhali. Za pár dnů bylo vše kompletně vyčištěno“.
Přijeli jsme k hlavní bráně dolu Doubrava, nahlásili svůj příjezd a účel návštěvy a vjeli do areálu šachty. „Máš celkem smůlu, protože před týdnem zbourali jednu těžební věž a několik budov v areálu“ řekl pan Mirek. Zaparkovali jsme u strojovny a vešli do blízké dílny. Hořel tu oheň ve výhni, vedle stála kovadlina, v akváriu plavali rybičky a všude kolem byli různé nástroje a náhradní díly. Seděli tu už tři horníci a popíjeli kávičku. Pan Mirek se domluvil s horníky na tom co dnes budou dělat a šli jsme fárat. Připnul jsem si baterku a vešli jsme do haly s výtahovými klecemi. Tato hala byla o něco menší než na Armádě, ale taky na mě udělala patřičný dojem. Vyfotil jsem tu pár fotek a pak jsme přešli ke kleci, že pojedeme dolů. Všichni horníci se před klecí zastavili a na něco čekali, taky jsem se nikam nehrnul a udělal jsem dobře. „Na co čekáte? Lezte dovnitř.” zeptal se jeden horník. „Čekáme na to, až obsluha výtahuvydá příkaz k nástupu do klece“, řekl s úsměvem pan Mirek. Jde vidět, že bezpečnost a pracovní pravidla mají všichni hluboko pod kůží a nikdo je nepodceňuje. „Tož lezte dovnitř.“ A mi mohli nastoupit.
Klec kterou jsme jeli byla otevřená servisní klec, která jezdí pomaleji než původní fárací klece pro horníky, ale zase z ní jde vidět do jámy. Sledoval jsem vnitřek jámy, jak je umě vyzděn cihlami a postupně jsme sjížděli níž a níž. Ptal jsem se pana mirka, jak tu těžní jámu zdili? „No přece s hora dolů“, zněla jeho odpověď. Sice to znělo logicky, ale stejně sem si to nedovedl představit. Cesta dolů netrvala nijak dlouho, ale není to zrovna ideální volba pro klaustrofobiky. Já měl celou dobu velmi zvláštní pocity, mísila se ve mně zvědavost, adrenalin a i trocha strachu z neznámého a nebezpečného prostředí. Sjeli jsme do desátého patra 931 metrů pod zem a horníci se jali dělat svou práci. Kontrolovali něco v jámě pod klecemi a měli za úkol vyčerpat vodu, která se tam objevila. My zatím prošli 10té patro a já byl trochu zklamaný, že je nějaké „krátké“. Pan Mirek mi sdělil, že chodby jsou uzavřené přepážkami a odděleny tak, od funkčních částí dolu. Vyfotil jsem zde několik fotek náraziště, redukční stanice a dopravního řádu a pak jsme se vydali znova nahoru. Pan Mirek mi sdělil, že musí udělat kontrolu ocelového lana u klecí.
Při této fázi jede klec ještě pomaleji než obvykle a zatímco pan Mirek kontroloval lano, já se kochal jízdou v kleci. Díky lampě jsem i jakž takž viděl na stěny jámy a párkrát jsem si troufnul mrknout nahoru. Je to velmi zvláštní pocit, když nahoře vidíte jen velmi malé okýnko světla skrz černý tunel. Měli jsme zastávku i ve 2. patře, které však bylo ještě o něco menší než zatarasené 10té, ale nakonec jsme se zastavili až v patře devátém. Toto patro je 750 metrech pod povrchem a bylo stále propojeno s dalšími částmi dolu. Šlo vidět, že se stále plně používá, protože zde byly vozíky s nářadím a pracovním materiálem. Po nafocení pár fotek jsme si udělali krátkou procházku trochu dál po okolních chodbách, ale došli jsme jen na místo, které uprostřed chodby přehrazovali obrovské ocelové dveře. Pan Mirek zatáhl za jakési návěští a dveře se s rachotem otevřeli. Vysvětlil mi, že to návěstí otvírá dveře automaticky, když jede důlní vláček, který návěstí zatáhne. Asi o 50 metrů dál byly stejné dveře se stejným návěstím. Tyto místnosti slouží jako ohnivzdorná zábrana, aby se případný požár nešířil v dole. Pokud by se otevřeli obě dveře najednou, vznikl by pořádný průvan a už se prý několikrát stalo, že ten průvan horníky přes celou místnost vcucnul a oni jí proletěli napříč. Tohle mě pobavilo a říkal jsem si, že by to mohla být zajímavá atrakce. Na konci dveří jsme se otočili a šli zpět, jelikož čas mojí návštěvy se už krátil a mě ani nepřišlo, jak rychle to uteklo. Vyjeli jsme na povrch, já se rozloučil s horníky a pan Mirek nás odvezl zpátky na Armádu, kde jsme si „odpíchli“, vrátili lampy a dýchací přístroje a šli se do sprch osprchovat.
První fárání byl velice zajímavý zážitek a na to, že jsem tam fyzicky moc nepracoval, jsem byl pořádně špinavý. Uhelný prach je velmi jemný a čekalo mě čištění foťáku, ale za tyto jedinečné fotky, které už z tohoto místa nikdo nikdy nepořídí to stálo. Důl Doubrava byl v roce 2008 zcela zasypán a technické budovy na povrchu byly zbourány. Tohle se stalo již z většinou dolů v OKR a snad se nám poštěstí ještě na nějaký funkční důl zajet a nějaké fotky vyfotit.
Robert Šimčík
FotoSynci.cz © 2009
